Česká republika je území, které se vymyká evropským zvyklostem, co se týče nájemního bydlení. Na západě Evropy je zvykem pronajímat si byt či dům a žít v podstatě lidově řečeno „na hromádce“. Tento trend ještě podporují některé mediální zdroje a dávají západní Evropu za vzor zejména mladým lidem, jenže v naší zemi je mezi lidmi na tuto problematiku odlišný názor. Na základě zkušeností našich předků se z generace na generaci přenáší lidová moudrost mít vlastní grunt jako základ pro zajištění sebe sama a vlastní rodiny. Tento fenomén byl posilován také za socialismu, tehdy se vystavělo obrovské množství bytů a v podstatě tu neexistoval jediný bezdomovec (výjimkou byli jen někteří narkomani a lidé prchající před trestným stíháním).
I toto má dnes vliv na to, že lidé jsou zvyklí mít vlastní střechu nad hlavou a důvěřovat hlavně sami sobě. Za socialismu existovaly státní nebo družstevní byty a v obou případech jste měli v podstatě jistotu, že vás z bytu nikdo nevyhodí na ulici a navíc nájemné bylo tak směšně nízké, že bylo vysloveně „za hubičku“. Průměrná výše nájemného činila cca 250 Kč, zatímco průměrný plat byl 3500 Kč, chleba jste koupili za pět korun, rohlík za dvacet haléřů. Dnes nemáte jistotu u nájemního bydlení v ničem, nikdy nevíte, kdy dostanete výpověď a rozhodne-li se majitel bytu byt prodat nebo se do něj nastěhovat, nic a nikdo mu v tom nezabrání.
A výše nájemného je dnes takřka srovnatelná se splátkami nebankovních hypoték. Toto je také důvod, proč si lidé raději vezmou americkou nebankovní hypotéku, než aby platili nehorázně drahý nájem s tím, že jim nemovitost nepatří a nikdy patřit nebude. Nemají žádné pravomoci rozhodovat o stavebních úpravách a jakýchkoli jiných záležitostech, které by jim bydlení vylepšily – například chcete-li novou kuchyň nebo topení v podlaze, pokud majitel bytu váš požadavek neuzná jako oprávněný, máte prostě smůlu.